Rusudanův deník - Kapitola VI.

...

Tě na kolenou prosila. Udělej, o co tě žádám, respektive o co mě požádal,..."

Vévodkyně se na chvíli odmlčela a pak začala plakat, poznal jsem to, i když se to snažila dobře skrýt. Pochopil jsem, že je načase odejít.

=> Odejít ihned pryč.

se s tebou starý pán rozloučil. ucti, prosím, jeho památku. Ale hlavně si dávej velký pozor, aby tě při tom nikdo neviděl. Nikomu nevěř, od teď už ani mně, i kdybych <=

diný ty, budeš vědět, co máš dělat. Ampuli, co jsem ti dala, neotevírej, já vím, co v ní je a neskutečně mě to děsí, je to velké tajemství a vlastně prokletí celého našeho rodu. Máš tu ampuli pečlivě schovat na místě, kde <=

ale netušil jsem, co. Ještě chvíli mě držela za ruku, pak vstala, otočila se mně zády a začala mluvit velice tiše. "Musím, tě požádat, abys splnil poslední přání starého pána. Poprosil mě, že je- <=

mi hleděla upřeně do očí. Ze začátku mě to trochu vyděsilo, ale z jejích očí vyzařoval neskutečný klid a prosba. Poté mě chytla za ruku a vtiskla mi do ní zvláštní hnědou ampuli. Viděl jsem, že uvnitř cosi je, <=

den 53.

     Dnes ráno se mnou chtěla vévodkyně posnídat. To se moc často nestává, ale občas ano. Tentokrát jsem ale tak nějak uvnitř cítil, že mi chce říci něco zřejmě dosti důležitého. Usadila se naproti mně a nejdříve <=

den 54.

     Začínám si uvědomovat spoustu podivných věcí. Věcí, s kterými se setkávám denodenně, ale přijdou mi prostě podivné. Častokráte si říkám, ne to je normální, nevšímej si toho, ale obávám se, že mě to stejně dostihne. Kníže Marek včera kopal nějakou díru v Mokřadu. Proč, to vůbec netučím. Nicméně, mám z něj opravdu strach.

den 55.

     Budu muset na nějaký čas opustit svoji dílnu. Klatroni mě požádali, abych nějaký čas strávil teď u nich. Je tam přeci jen bezpečněji. A také už začínám asi chápat, co myslel starý pán tím rčením "NĚKDY DVĚ OČI NESTAČÍ, AVŠAK JÁ MÁM TO TŘETÍ." Upřímně, dříve jsem vůbec netušil, co tím myslí, ale teď už mi to všechno začíná dávat smysl. Rod Wyrdů, Dračí spolek... všechna ta tajemství... Akorát mi stále není jasné, jakou roli v tom všem mám já. Upřímně dost mě to děsí. Tuším, možná již tuším...

(Zde zápisky v deníku bohužel končí. Na zadních stranách je pak ještě několik zajímavých šifer a textů, ale o tom zase příště...)